ÚOOÚ vydal návrh doporučení ke kamerovým systémům ve zdravotnictví

Právě vyšlo nové doporučení ÚOOÚ ke kamerám ve zdravotnictví! Pozor si musíte dát hlavně na citlivé osobní údaje. Kde (ne)můžete kamery umístit a jak správně ošetřit právní titul? Ve kterých případech použít souhlas pacienta se zpracováním osobních údajů? A jaké chyby správci nejčastěji dělají v rámci informační povinnosti?

ÚOOÚ pokračuje v sérii oborových doporučení ke kame­rovým systémům. Po loňském doporučení pro školy přišla řada na zdravotnictví. ÚOOÚ představil no­vý návrh doporučení, u kterého ak­tuálně probíhá vyhodnocování připomínkového řízení ze strany veřejnos­ti. A oproti školám je situace výrazně komplikovanější – zdravotnická zaříze­ní totiž zpracovávají zvláštní kategorie osobních údajů, které byly v rámci metodik u kamerových systémů spí­še v pozadí. Co doporučení přináší a na co si dát pozor?

V únoru 2024 vydal ÚOOÚ obecnou metodiku ke kamerovým systé­mům, které jsme se podrobné věnovali zde. Na ni v lednu 2025 navázalo dopo­ručení č. 01/2025 ke kamerovým systé­mům ve školách, které jsme rozebírali v článku zde. Nyní ÚOOÚ zveřejnil návrh doporučení č. 01/2026, tentokrát zaměřený na poskytovatele zdravot­ních služeb, u nějž právě skončilo ve­řejné připomínkové řízení.

Na začátek je třeba zopakovat jed­nu důležitou věc. Doporučení – stejně jako předchozí zmíněná dokumentace – není právně závazným dokumentem. Jde o vodítko od ÚOOÚ, které by správcům mělo usnadnit orientaci v povinnostech plynoucích z GDPR. Správci se od něj mohou odchýlit, ale pokud tak učiní, nesou odpovědnost za to, že svůj postup dokážou obhájit jinak. K tomu je však třeba dodat, že i pokud se správci doporučení budou držet do posledního slova, nezname­ná to, že nemohou porušit GDPR a že za toto porušení nedostanou pokutu od subjektu, který doporučení vydal.

Samotná přítomnost kamer nedokáže podle ÚOOÚ zabránit agresivnímu chování a útokům

Na koho doporučení míří

Doporučení se věnuje dvěma skupinám správců. Do první patří menší posky­tovatelé ambulantní péče – praktičtí lékaři, zubní lékaři, gynekologové, rehabilitační centra a podobně. Do dru­hé pak větší poskytovatelé včetně poliklinik a nemocnic, a to od okresních až po fakultní.

Toto rozlišení není jen formální, byť ne nutně z pohledu GDPR. Velcí poskytovatelé mají jiné povinnosti, mohou totiž být součástí kritické infrastruktury, a navíc se na ně vztahuje nový zákon o kybernetické bezpečnosti. To vše se promítá do toho, jak musejí k nasazení kamer přistupovat.

Právní titul pro použití bezpečnostních kamer bude jiný než u diagnostických a dohledových kamer

Čtyři účely nasazení kamerových systémů

Podobně jako doporučení pro školy i toto doporučení rozlišuje čtyři zá­kladní účely provozování kamerových systémů ve zdravotnickém prostředí.

Prvním z nich jsou diagnostické účely – kamera slouží přímo k posou­zení zdravotního stavu pacienta. Jde například o hodnocení pohyblivosti, spánkovou polygrafii, foniatrická vy­šetření nebo záznamy operativních zákroků. Takový záznam se stává součás­tí zdravotnické dokumentace a podle ÚOOÚ se řídí i příslušnými lhůtami dle vyhlášky o zdravotnické dokumentaci.

Druhým rozeznávaným účelem je dohled – kamera monitoruje pacien­ta v reálném čase. Typicky jde o ARO nebo JIP, kde je pacient v alterovaném stavu vědomí a obtížně přivolá pomoc. Podobně lze kameru využít u vyšetření s ionizujícím zářením (CT, PET), kde je nutné omezit expozici personálu. Zákon o zdravotních službách navíc výslovně ukládá povinnost dohledu nad pacienty, u nichž jsou použity omezovací prostředky – je ale třeba poznamenat, že zákon nehovoří přímo o povinnosti implementovat kamerový systém.

Následují ochranné účely – tedy to, na co si většina lidí při kamerách vzpomene jako první: prevence krádeží, vandalismu, ochrana majetku. Dopo­ručení rozeznává tři funkce – preventivní, reaktivní a důkazní. Zajímavé je, že u reaktivní funkce ÚOOÚ upo­zorňuje, že samotná přítomnost kamer má na agresivní jedince jen minimální vliv. Tento názor však ÚOOÚ k nelibosti všech školských zařízení definoval již v předchozím doporučení, kde se vymezil vůči jakékoliv možnosti kamer zabránit například šikaně či umožnit škole reagovat na aktuálně probíhající problém. Podle ÚOOÚ tak stále platí, že kamerový systém sám o sobě nedo­káže fyzickým útokům zabránit.

Posledním účelem jsou pak výukové účely – přenos nebo záznam výkonu za účelem vzdělávání studentů a zdra­votnických pracovníků. Tato kategorie je specifická, protože situace se v roce 2029 výrazně změní s účinností kapitoly IV nařízení o evropském prosto­ru pro zdravotní údaje (EHDS), které umožní sekundární využití zdravot­ních záznamů pro vzdělávací účely – k tomu podrobněji někdy příště.

Nezaměňujte souhlas pacienta se zpracováním OÚ prostřednictvím kamer se souhlasem s poskytnutím zdravotní péče

Co právní titul

Jeden z možná klíčových postřehů do­poručení se týká souhlasu jako práv­ního titulu. ÚOOÚ velmi jasně říká, že souhlas je při kamerovém sledování ve zdravotnictví obecně nevhodný, a to ze dvou důvodů.

Zaprvé souhlas musí být svobod­ný a dobrovolný a neudělení souhla­su nesmí mít za následek odmítnutí zdravotní péče. To je v reálné praxi jen těžko splnitelné. Vztah mezi pacientem a lékařem je ze své podstaty nerovný a GDPR s tím při hodnocení kvality souhlasu počítá.

Zadruhé souhlas nesmí být ani konkludentně vyvozován z toho, že pacient přijal zdravotní péči – musí být výslovný, oddělený a doložitelný. Souhlas pacienta se zpracováním osob­ních údajů prostřednictvím kamerového systému a souhlas s poskytnutím zdravotní péče jsou dva zcela odlišné instituty, které dle ÚOOÚ není radno zaměňovat – jakkoliv se to v mnoha zdravotnických zařízeních běžně děje.

Dlužno dodat, že ÚOOÚ vytváří matoucí situaci v oblasti výuky, kde souhlas často bývá jediný efektivní nástroj, jak takové zpracování umožnit –zpravidla je to jediný realistický titul, což však není v samotném doporučení zdůrazněno.

ÚOOÚ u právních titulů nabízí vlastní postup. Pro ochranné účely by měl být obvyklým právním titulem oprávněný zájem (čl. 6 odst. 1 písm. f) GDPR), pro diagnostické a dohledové účely pak plnění právní povinnosti nebo veřejný zájem či ochrana životně důležitých zájmů pacienta. V tomto bodě budeme nejvíce zvědaví na to, jak dopadne veřejná konzultace, respektive zda kdokoliv z ochránců osobních údajů tzv. zvedne hozenou rukavici.

Recitál 46 GDPR totiž říká, že zpracování na základě životně důleži­tého zájmu jiné fyzické osoby by mělo proběhnout pouze a jedině tehdy, po­kud zjevně nemůže být založeno na jiném právním základě. V rámci hospitalizace probíhá spousta zpracová­ní osobních údajů, které dle míry dobrovolnosti a typu zákroku mohou spadat buď pod plnění smlouvy, nebo nezbytnost pro splnění právní povin­nosti, přičemž EDPB ve svých pokynech 3/2019 zmiňuje, že užití tohoto titulu by muselo být velmi dobře odůvodněno absolutní nezbytností chránit životně důležité zájmy a zároveň musí správce prokázat, že subjekt údajů není fyzicky nebo právně způsobilý udělit souhlas. Nabízí se tedy otázka, zda u vědomého pacienta na standardním lůžkovém oddělení lze tento právní ti­tul vůbec využít.

Obdobnou diskrepanci pak může­me vnímat i u možnosti využít zpra­cování pro veřejný zájem, kde EDPB taktéž zastává odlišný názor, a to zejména s ohledem na to, že ne všichni poskytovatelé zdravotní péče jsou státními či veřejnými subjekty. Zákon sice zároveň říká, že musí být stanoven do­hled (v rámci dohledových účelů), ale nikoliv prostřednictvím kamer.

Zde pak může vzniknout argumentační mezera. Musíme říct, že jde buď o povinnost stanovenou zákonem (což v úzkém slova smyslu nejde), a tím pádem nemůžeme využít nezbytnosti pro splnění právní povinnosti, nebo se o zákonnou povinnost nejedná, a tím pádem soukromí poskytovatelé pravděpodobně nebudou v pozici výkonu veřejné moci (neboť takový úkol není stanoven přímo zákonem tak, jak požaduje GDPR) a nemohou přirozeně v rámci veřejného zájmu zpracovávat osobní údaje.

U každého účelu pak musí správce identifikovat i vhodnou výjimku dle čl. 9 GDPR, protože v prostředí zdravotnického zařízení téměř vždy dochá­zí ke zpracování zvláštních kategorií osobních údajů – typicky údajů o zdravotním stavu.

Balanční test: Kde kamery obstojí a kde ne

Stejně jako v předchozích případech i v oblasti zdravotnictví ÚOOÚ vyjmenovává určité případy, kdy by kamery viděl nerad. Pokud správce hodlá pro­vozovat kamery na základě oprávněného zájmu, musí provést balanční test. To není žádná novinka, metodika z roku 2024 s tím počítala taktéž, a to velmi robustně.

Pro účely rizikovosti doporučení rozřazuje umístění kamer do čtyř skupin podle míry zásahu do soukro­mí (viz box).

ROZDĚLENÍ KAMER PODLE MÍRY ZÁSAHU DO SOUKROMÍ

1. Malý zásah: perimetr pozemků a objektů, parkovací stání (pokud nesledují poznávací značky a osoby), sklady a technické prostory, kde se osoby oprávněně nevyskytují.

2. Střední zásah: vstupy do zdravotnického zařízení, vstupní haly a spojovací prostory, sklady léčivých přípravků.

3. Vysoký zásah: chodby oddělení, recepce, čekárny, společné jídelny.

4. Velmi vysoký zásah: pokoje pacientů, vyšetřovny a ordinace, toalety a hygienické prostory, sesterny, lékařské pokoje, šatny personálu, kamery s biometrickým rozpoznáváním nebo zvukovým záznamem.  

U kamer s velmi vysokým zásahem do soukromí ÚOOÚ velmi jasně říká, že příznivý výsledek balančního testu bude zpravidla nedosažitelný. Míra narušení soukromí zde výrazně převáží nad zájmy správce. To platí obzvlášť pro toalety, vyšetřovny (kde je pacient po naprostou většinu času s personálem) a zázemí personálu včetně odpočinkových místností. Kamera v zázemí zdravotnického personálu – v kuchyňce, na sesternách, na lékařském pokoji nebo v šatně – obstojí v balanč­ním testu jen zcela výjimečně.

Zajímavou výjimku tvoří kamery v ordinaci sloužící k ochranným účelům mimo ordinační hodiny – na­příklad v případě ordinace v přízemí s přístupem více cestami. V takovém případě je nasazení obhajitelné, ale jen tehdy, pokud kamera funguje výlučně mimo provozní dobu.

Kamera v zázemí zdravotnického personálu či ordinaci zpravidla neprojde balančním testem

Informační povinnost: Dvouúrovňový systém

Jako v ostatních doporučeních i zde ÚOOÚ trvá na dvouúrovňovém systé­mu informování. Na první úrovni stojí informační cedule u vstupu do monitorovaného prostoru – tu subjekty úda­jů uvidí dříve, než vstoupí. Na druhé úrovni pak podrobné informace dle čl. 13 GDPR dostupné na webu, na recepci nebo na nástěnce v čekárně.

ÚOOÚ výslovně upozorňuje na dva nevhodné postupy. Zaprvé jde o uvádění informací o kamerovém systému „hluboko“ v provozním řádu nebo v poučení pacienta vedle sou­hlasu s výkonem – to z pohledu GDPR nestačí. Druhá nevhodná praxe se týká geriatrických zařízení, u kterých nesta­čí mít informace jen na webu – správ­ce musí zvážit, zda jsou pro starší pa­cienty vůbec dostupné.

Jak dlouho záznamy uchovávat a kde je ukládat

Pro ochranné účely platí obecný standard 72 hodin. Menší poskytovatelé, kteří mohou provoz přerušit z důvodu dovolené, si mohou dobu prodloužit orientačně na jeden až dva týdny – ale vždy s odůvodněním, což je klíčový aspekt takové odchylky. U velkých ne­mocnic, kde provoz běží nepřetržitě, by obecně měla stačit kratší doba.

Co se týče místa uložení, doporu­čení se věnuje i cloudovým řešením. Pokud správce využívá cloud, měl by ověřit, v jaké zemi jsou záznamy uloženy, zda tato země zajišťuje odpovídající úroveň ochrany, a posoudit přiměřenost technických opatření při přenosu dat. Jako praktické vodítko ÚOOÚ zmiňuje katalog cloud computingu Digitální informační agentury.

Co si z toho odnést v praxi

Doporučení sice ještě není v definitivní podobě – jde stále o návrh, k němuž teprve proběhla veřejná konzultace – ale tím spíše je vhodné sledovat, jak bude finální verze vypadat. Základní poselství je ale zřejmé: provozovat ka­merový systém ve zdravotnickém zaří­zení je výrazně citlivější záležitost než jinde, a to proto, že téměř vždy dochází ke zpracování údajů o zdravotním sta­vu. Správci by proto měli provést důkladný balanční test, jasně stanovit účel každé kamery, pečlivě plnit informační povinnost a – pokud jej jmenovali – zapojit pověřence pro ochranu osob­ních údajů již do fáze návrhu systému. Celý návrh doporučení ÚOOÚ si mů­žete stáhnout zde.

Článek byl publikován v Elektronickém zpravodaji pro pověřence