Známe nejnovější rozhodnutí Ústavního soudu ve věci registru dlužníků. Případ se vlekl sedm let. O co v této věci šlo? Má právo spotřebitele na soukromí přednost před zájmem podnikatele na jeho solventnost? A jak rozhodl Ústavní soud?
Spor ohledně tzv. negativního registru dlužníků po sedmi letech konečně uzavřel Ústavní soud. Celý případ otevřel v roce 2013 Úřad pro ochranu osobních údajů. Ten totiž uložil zájmovému sdružení právnických osob SOLUS pokutu za nezákonné zpracování osobních údajů spotřebitelů v informační databázi o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele (tedy v negativním registru dlužníků, dále jen „registr“). Úřadu vadila absence souhlasu subjektů údajů a fakt, že spotřebitelé (z povahy věci) nechtěli být součástí takového registru – dlužno dodat, že dané řízení probíhalo před klíčovou novelizací zákona o ochraně spotřebitele.
Přes opravné prostředky se tak věc dostala před Městský soud v Praze, který podal návrh na zrušení „nového“ paragrafu, neboť dle jeho názoru jím dochází k nepřiměřenému zásahu do soukromého života prostřednictvím neoprávněného shromažďování osobních údajů. Předmětné ustanovení však bylo také v rozporu s právním názorem skupiny senátorů. Ti později podali návrh na zrušení daného ustanovení, který byl o něco širší než návrh Městského soudu. Ústavní soud proto oba návrhy spojil a rozhodl o nich ve společném rozhodnutí. O co konkrétně šlo? Celý případ se prakticky točil kolem jedné věci, kterou byl právě registr, jehož provozovatelem je SOLUS. Zjednodušeně řečeno, smyslem registru bylo evidovat dluhy osob a zabránit tak tomu, že by osoba, jež není schopna plnit své závazky, dostala například další úvěr. Ti, kdo takové finanční prostředky poskytují, mají dokonce povinnost prověřit, že daná osoba bude schopna svoje závazky plnit. Pokud by k tomu nedošlo, zasáhla by újma nejen dlužníka, ale i jeho rodinu, a v konečném důsledku i celou společnost (v případě významného předlužení části společnosti). Novela zákona o ochraně spotřebitele Za tímto účelem byl novelizován zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a přibylo do něj ustanovení § 20z. S ohledem na to, že text tohoto ustanovení má okolo devíti tisíc znaků a rozsahem tak zaplní bezmála pět normostran, uvedeme zde pouze základní skutečnosti. Toto ustanovení umožnilo vznik právnické osoby, jejímž hlavním účelem není podnikání a která může vytvořit a provozovat registr, do jehož činnosti musí být zapojeno alespoň deset bank, poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, platební instituce a podobně. Do registru pak tito „prodávající“ zanáší informace o dluzích osob. Původně registr před novelou fungoval bez souhlasu osob (na základě tehdejšího pojetí „oprávněného zájmu“), nicméně jak již bylo zmíněno, v průběhu řízení došlo k novelizaci.
Námitky senátorů a Městského soudu
Argumentů, proč by dané ustanovení mělo být zrušeno a proč by daný registr neměl být součástí právního řádu, bylo předloženo několik. Městský soud předně pochyboval o nezbytnosti i přiměřenosti této zákonné úpravy. Argumentací bylo například to, že v současné době existuje již několik veřejných rejstříků, ze kterých lze solventnost některých osob zjistit (například insolvenční rejstřík či centrální evidence exekucí). Nadto Městský soud uvedl, že v konečném důsledku může stále dojít k poskytnutí úvěru osobě, která je předlužená, a to od osob, jež do registru nepřispívají.
Argumenty byly však i dalšího rázu. K věci se totiž vyjádřil i Úřad pro ochranu osobních údajů. Kritizoval, že dotčená úprava s ním nebyla vůbec projednána a byla do zákona přidána tzv. přílepkem, tedy s „nesouvisející“ implementací směrnice o alternativním řešení spotřebitelských sporů. Úřad měl také podobně jako skupina senátorů za to, že takový registr by neměl být veden soukromou osobou, a nadto dodal, že i ve Francii, kde byl registr veden národní bankou, byl nakonec shledán neústavním.
Zajímavost předložil SOLUS ve svém nevyžádaném vyjádření, v jehož rámci uvedl závěry z výsledku průzkumu, v němž údajně 40 % dotázaných spotřebitelů uvedlo, že by při žádosti o finanční službu své závazky po splatnosti zatajilo.
Jak se na věc dívá Ústavní soud?
Samotná část rozhodnutí, která se věnuje věcnému průzkumu, má asi 40 normostran, proto začneme samotným rozhodnutím soudu. Ústavní soud rozhodl tak, že předmětné ustanovení, které zavádí registr do českého právního řádu, není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud konstatoval, že v dané věci jde o střet práva spotřebitelů na ochranu před neoprávněným zpracováním jejich osobních údajů se zájmem prodávajících na straně druhé. Ústavní soud totiž došel v posuzované věci k závěru, že dané ustanovení není neproporční, a přestože jde o citlivou oblast, obsahuje dostatek podmínek, které minimalizují dopady týkající se zásahu do soukromí.
Jeden z argumentů, který Ústavní soud považoval za důležitý, byl, že i když pro zpracování není vyžadován souhlas, subjekt údajů musí být ze zákona dopředu informován, dané údaje „nejsou zveřejňovány“, nýbrž „pouze“ interně zpracovávány za přísných podmínek. Nadto Ústavní soud poznamenal, že pokud by v registru docházelo k neoprávněnému zpracování osobních údajů, subjekty údajů mají možnost se obrátit na Úřad pro ochranu osobních údajů, popřípadě se domáhat spravedlnosti před soudem.
Konec sporu Samo rozhodnutí obsahuje několik argumentačních linií, které nelze vyčerpávajícím způsobem v tomto článku obsáhnout. Ústavní soud se totiž musel vypořádat například i s tím, že k registru má (zjednodušeně řečeno) přístup více subjektů, než by bylo potřeba, a že Úřad pro ochranu osobních údajů eviduje celkem 43 stížností, které podali stěžovatelé uvádění v registru i přesto, že svoje závazky dávno uhradili. Pro Ústavní soud však tato argumentace neodůvodňovala zrušení předmětného ustanovení. Došlo ovšem k ukončení sporu, který byl zahájen v roce 2013, a po dlouhých sedmi letech jsme se konečně dozvěděli závěr.
Článek byl publikován v Elektronickém zpravodaji pro pověřence dne 26.11.2020