Co můžou zabírat kamerové systémy v rámci areálu společnosti a co už je považováno za extenzivní zásah do soukromí? A kdo by rozhodně neměl mít přístup ke kamerovým záznamům? Tím se nedávno zabýval slovinský dozorový úřad.
Užití kamerového systému aktuálně patří k nejožehavějším tématům v rámci ochrany osobních údajů. Zatímco vyhlížíme finalizaci metodiky ÚOOÚ ke kamerovým systémům, která byla vydána v pracovní verzi a v níž se Úřad poměrně široce věnuje některým otázkám spojeným s tímto tématem, můžeme si zkrátit čas tím, že nahlédneme do rozhodovací praxe slovinského dozorového orgánu. Ten totiž řešil poměrně zajímavou otázku.
Slovinský dozorový orgán provedl několik kontrol správce, jenž v rámci svých prostor (například toalety či chodby) a svého areálu využíval kamerový systém. Správce tvrdil, že tento kamerový systém byl implementován za účelem ochrany majetku a osob, a tudíž mu takové zpracování zaštiťoval oprávněný zájem, přičemž dle jeho názoru nebylo možno předmětného cíle dosáhnout žádným méně invazivním způsobem.
Samotný pořízený kamerový záznam byl zabezpečen heslem, přičemž přístup byl povolen pouze určitým osobám a jen pro výjimečné případy. Správce o tom poskytl informaci jak svým zaměstnancům, tak i odborové organizaci. V tomto duchu se tak správce domníval, že postupuje v souladu s GDPR a ostatními zákonnými předpisy, které na něj dopadají.
Dozorový orgán však dospěl k jinému názoru a ve svém rozhodnutí přikázal správci, aby některé z kamer odstranil. Dle slovinského úřadu totiž monitoring celého areálu není s to sloužit vymezenému cíli a monitoring některých prostor byl extenzivní, neboť ochrany majetku či osob mohlo být dosaženo méně invazivním způsobem. Dozorový orgán považuje za dostačující, pokud je kamerami monitorován vchod do areálu a východ z něj, popřípadě pokladna a podobně – nikoliv však celý areál. Takové sledování považuje za extenzivní a způsobilé zasáhnout do práv na ochranu soukromí jak zaměstnanců, tak i návštěvníků areálu.
Co se pak týče kamerového záznamu v rámci toalet či chodby, zde bylo možné rozhodnutí dozorového orgánu předvídat. Dozorový orgán však zmínil poměrně zajímavou argumentaci, a sice že samotný účel zpracování nebyl stanoven vhodně, poněvadž dle jeho názoru na takových místech nedochází k reálnému ohrožení majetku a osob. To, že správce použil extenzivní způsob ochrany (monitoring), vlastně dozorový orgán zmínil jen navíc.
Samotný kamerový systém umožňoval i přístup odjinud než z pracoviště. To se však slovinskému úřadu nelíbilo, neboť dle jeho názoru pro to správce nedal dostatečné zdůvodnění, nota bene pokud by k takovému záznamu měla mít přístup osoba, jež je například v pozici vedoucího pracovníka či v jiné pozici, která obecně nemá na starosti bezpečnost. Naopak slovinský úřad dodal, že sledováním živého obrazu kamerového systému by měla kontrolovaná osoba pověřit pouze takovou osobu, jejíž základní (a výlučnou) povinností je sledovat dění v prostorách správce z hlediska bezpečnosti.
Jakkoliv je slovinský právní řád odlišný (jejich úprava monitoringu na pracovišti je rozsáhlejší než česká legislativa), lze na základě předmětného případu dojít k jasným závěrům, že monitoring odpočinkových zón, včetně toalet a podobně, zkrátka a dobře nemůže před dozorovým orgánem jen tak obstát. Stejně tak je třeba pamatovat na to, že práva zaměstnanců musejí být chráněna, a tudíž přístup ke kamerovým záznamům by v ideálním případě neměl mít nikdo, kdo by jej mohl z povahy své pozice využívat i pro jiné účely, než je zajištění bezpečnosti, jako například pro kontrolu výkonnosti zaměstnanců a podobně.
Comentários