Brát spravedlnost do vlastních rukou se nevyplácí. Německý zaměstnavatel, který nechal sledovat svého zaměstnance kvůli podezření, že předstírá nemoc, neobstál u soudu. Zaměstnanec nakonec získal náhradu nemajetkové újmy.
Poměrně zajímavému případu s přesahem do ochrany osobních údajů se věnovali tento rok v Německu. Jeden z tamních zaměstnavatelů se totiž rozhodl rozvázat se svým zaměstnancem spolupráci, protože měl podezření, že ačkoliv je na nemocenské, ve skutečnosti nemocný není. Ptáte se, kde na to vzal důkazy? Zaplatil detektivní kanceláři, aby zaměstnance sledovala, a závěrečnou zprávou sepsanou detektivní kanceláří pak podložil svůj postup.
Správce osobních údajů, který je zaměstnavatelem, najal soukromého detektiva, aby monitoroval subjekt údajů, jímž byl jeho zaměstnanec na nemocenské. Zaměstnavatel se pro toto opatření rozhodl z toho důvodu, že měl vážné pochybnosti o tom, zda je zaměstnanec skutečně nemocný. Soukromé očko mělo tak za úkol zaměstnance bedlivě a neustále sledovat za účelem získání důkazů o tom, že zaměstnanec (jenž měl pracovat na pozici key account managera) ve skutečnosti svoji nemoc předstírá.
Zaměstnavatel nechal sledovat zaměstnance soukromým detektivem
Soukromému detektivovi se podařilo nasbírat podpůrný materiál, na základě kterého zaměstnavatel došel k závěru, že zaměstnanec byl ve skutečnosti pracovně schopný. Pokud zaměstnanec dokázal řídit vozidlo, jezdit na nákupy, zvedat a přenášet těžké předměty a vykonávat manuální práce, kladl si zaměstnavatel otázku, proč by jako key account manager, jehož pracovní úkoly měly spočívat převážně v kancelářské práci (telefonování a práce na počítači), nemohl za takové situace pracovat. Nota-bene pokud byl zaměstnanec schopen řídit, proč by se koneckonců nemohl účastnit i schůzek s klienty?
Veškeré uvedené skutečnosti tak vedly k okamžité výpovědi, jež se však zaměstnanci nelíbila, a napadl ji proto u soudu. Jednak z důvodu nezákonnosti a jednak z důvodu zásahu do jeho práva na soukromí s ohledem na extenzivní sledování.
Soud prvního stupně mu dal za pravdu s tím, že skutečně došlo k zásahu do jeho práva na ochranu osobnosti, přičemž je to důvod pro aktivaci čl. 82 GDPR, tedy že správce má nárok na náhradu nemajetkové újmy. Proti tomuto rozhodnutí se správce odvolal, jenže jeho odvolání bylo zamítnuto.
Odvolací soud tak potvrdil nezákonnost postupu zaměstnavatele, která měla spočívat v extenzivním sledování zaměstnance. Podle soudu, bez ohledu na to, zda by takové zpracování správce podložil nezbytností pro splnění smlouvy či nezbytnosti pro splnění oprávněného zájmu, nedošlo k naplnění základního parametru – nutnosti takového zpracování. Tím, že se správce rozhodl monitorovat subjekt údajů prostřednictvím soukromého detektiva, nepoužil méně invazivní opatření, a také se tím pádem dopustil porušení zásady minimalizace.
Co se týče článku 82 GDPR, soud se odkázal na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-300/21, kde bylo upřesněno, že samotná náhrada nehmotné újmy podle GDPR nemůže být přiznána v případě, že dojde pouze k porušení nařízení. Aby takové nároky mohly být přiznány, musí být prokázány skutečné negativní důsledky takového porušení.
Soud zjistil, že sledování subjektu údajů prostřednictvím soukromého detektiva samo o sobě přineslo negativní důsledky pro jeho soukromí, neboť neměl možnost jakékoliv kontroly nad zpracováním svých poměrně choulostivých osobních údajů v takovém rozsahu. S ohledem na výše uvedené a s ohledem na vážnost porušení soud udělil kompenzaci ve výši 1 500 eur (cca 36 tisíc korun).
Předmětný případ nápadně připomíná peripetii českého prodejce elektrokol, který od ÚOOÚ obdržel pokutu za to, že zveřejnil fotografii zloděje, jenž mu odcizil elektrokolo za 30 tisíc korun, díky čemuž se oproti předchozím pokusům policie podařilo pachatele identifikovat. Uvedené skutečnosti tak dokládají, že v oblasti ochrany osobních údajů účel skutečně nesvětí prostředky, a jakkoliv se můžeme cítit v právu, slovy ÚOOÚ – i pachatel trestného činu má právo na soukromí.
Comments